Heda Gablerová

Když Henrik Ibsen v roce 1890 publikoval Hedu Gablerovou, kritika označila titulní hrdinku za zrůdu. V souvislosti s jejím uvedením v Národním divadle v roce 1911 pak F. X. Šalda o protagonistce napsal, že je to „vtělená ďáblice, pustá a zprahlá vnitřně, dům obydlený všemi démony perversity, zkažená a otrávená od kořene, přinášející smrt muži, na němž spočinula svým zrakem…“ Během času ovšem nabývala tato smrtící femme fatale stále víc na přitažlivosti a dnes patří její dramatický příběh k nejčastěji uváděným Ibsenovým dílům. Inscenace natočená roku 2000 Českým rozhlasem plně využila možností, které víceznačnost tohoto dramatu nabízí pro zobrazení ženy současnosti. Režisérka Hana Kofránková citlivě zkrátila moderní překlad Františka Fröhlicha a měla šťastnou ruku při výběru interpretů. Díky energickému, ale střízlivě civilnímu a psychologicky propracovanému projevu Vilmy Cibulkové v hlavní roli před námi vyvstává portrét inteligentní ženy, která nechce podléhat iluzím, ale ze své náročnosti vůči sobě, světu i svým partnerům učiní past, v níž sama uvízne. Její touha žít „s révovím ve vlasech“ neodkazuje ani tak k Nietzscheovu dionýsovskému titanismu jako spíš k radostnému bytí celistvého člověka, nesmrštěnému jen na sociální, profesní či genderové role a funkce. Jenže takhle žít nemůže ani s manželem, „odborníkem“ Tesmanem, kterého Lukáš Hlavica obdařuje měkkostí jeho oblíbených papučí, ani s bývalým milencem, „géniem“ Lovborgem, jehož závislost na alkoholu dokáže Ivan Trojan sugerovat ryze hlasovými prostředky. A když těhotná Heda nakonec pochopí, že přes svůj ostříží nadhled přece jen iluzím podléhala a navíc, že ji JUDr. Brack, další „odborník“ a v podání Viktora Preisse i dnešní machiavelistický „kmotr“, míní vydírat, sahá po pistoli, kterou stejně jako hrdost zdědila po svém otci. Když inscenaci Hany Kofránkové posloucháme, pochopíme, proč Ibsenovo dílo obdivoval James Joyce. Úchvatný temporytmus inscenace není totiž dán tokem replik, ale bystřinou jejich podtextu, strhujícím proudem na sebe narážejícího vědomí jednotlivých postav. Právem získala režisérka za tuto hru v roce 2002 naše nejvyšší rozhlasové ocenění Prix Bohemia a Vilma Cibulková o rok dříve titul Neviditelný herec.